Moje pozitivní zkušenost se stala hned v roce 2020. Dostala jsem se skrz svého partnera do naprosto fenomenální smečky – byla to velká rodina s velmi dobrým příjmem. Mohli si dovolit dva krásné byty, trávili spolu čas, dělali double-dates, neskutečně se ve všem podporovali. Trávili jsme spolu čas hraním her, koukáním na filmy, kouřením dýmky… Bylo to skvělé a je velká škoda, že to nakonec velmi lidsky vyšumělo.
A pak mám negativní zkušenost z roku 2023. Partner úplně nezvládl komunikaci mezi mnou a druhou partnerkou, která tvrdila, že jí polyamorie nevadí, přitom ale spoléhala na to, že se jednou rozejdeme. A tak jsme se v tom všichni dlouho trápili.
Poznámka: Teď už má nového monogamního partnera, má dítě a vypadá happy. Škoda že jsme si to nemohli ujasnit hned v prvním roce – bývalo by to předešlo hodně trápení.
Napříč těmito dvěma zkušenostmi mám spoustu dalších – a nejen svých. Funkční vztahy i toxické vztahy. Lidi, co si z tohoto uskupení odnesli trauma, i ty, kteří díky tomu našli opravdové štěstí. Znám takové, kteří to zkusili, i takové, kteří to ani zkusit nechtěli. Kamarády, co to nesoudí a kamarády, kteří o tom se mnou raději prostě nemluví.
A teď, o 6 let později, mám nové podněty, co k tomu říct.
Je to navazující text na můj článek „Tři roky v konsenzuální nemonogamii (polyamorii)“.

