Nespočet benzínek, cirka 2500 kilometrů, 26 aut, 6 států, 3 šneci a jedno opravdu hodně mokré ráno. To jsou některá z čísel, která jsme s Viktorem sesbírali při své cestě stopem do Paříže. Co se ale číselně nedá vyjádřit jsou zkušenosti, zážitky a především přátelství, které nás cestou potkali. Ráda bych to shrnula do jednoho celistvého příspěvku a v komentářích ráda odpovím na jakékoli dotazy, kdyby se někdo z vás rozhodl podniknout něco podobného. :-)
Jak to celé vzniklo a proč?
Měla jsem velký strach stopovat, a to i na krátké vzdálenosti. A já – když mám z něčeho strach – dělám dvě věci. Buď uteču nebo se do toho vrhnu po hlavě. A tady nastala druhá možnost. S Viktorem jsme se potkali online na hře Goose Goose Duck, on se zmínil, že už jednou stopoval a já se ho rovnou spontánně zeptala, jestli se mnou nechce stopovat do Paříže. Řekl „ano“ <3 a pak už se nám nepovedlo zorganizovat ani jedno setkání až do soboty před cestou, kdy jsme spolu stáhli dvě flašky vína, a věděli, že to bude dobrý. Jak jsem věděla, že se ho nemusím bát? No jednak jsme se znali z té hry a jednak… Zadejte si do youtube Cukrář Viktor v AZ kvízu. ;-) Takový člověk je přece buď sériový vrah, nebo neuvěřitelně fajn. Fun fact: To, že je virální hvězdou, jsem se dozvěděla až po tom, co jsme se domluvili. Což asi trochu snižuje moji chloubu nad tím, jak jsem tušila, že bude bezpečný, ale to nevadí. :-)
Co bylo pro cestu esenciální?
Google (mapy a překladač), opalovací krém, fixa, nůž a lahev na vodu. Tahle pětka věcí tvořila náš čas a komfort. Jasně, měli jsme s sebou platební kartu, spacáky, karimatky, provaz, nůž a další věci, které se nakonec hodily. Ale když se vás řidič ptá, kde vás má vyhodit nebo když si mírně zajedete, Google mapy jsou schopné vás vyvést i z těch největších nepříjemností (třeba vám najít, kde je nejbližší prádelna poblíž Eiffelovky) a překladač vám pomáhá tam, kde už vy nestačíte (jako když vám francouzský řidič usíná za volantem a vy ho potřebujete udržet vzhůru, ale francouzsky pořádně neumíte nikdo). Pítka jsou ve všech městech a voda tam ještě pořád teče, stejně jako na záchodě na benzinkách. Oba jsme opakovaně používali první malou plastovou lahev, co jsme si přivezli ještě z Prahy, a to nám ušetřilo hodně peněz i energie – nejhorší bylo poctivě myslet na to, abychom si je doplňovali. Například všechny záchody na benzinkách v Německu jsou placené (70 centů z nichž na padesát pak dostanete kupón). Tam na doplnění vody zapomínat nechcete. Natřít se po ránu opalovacím krémem se stalo dobrou rutinou, neb během stopování strávíte na sluníčku hodně času. Měli jsme štěstí, celých sedm dní bylo teplo, obloha bez mráčků a první déšť nastal v neděli odpoledne při příjezdu do Plzně. (Náhoda? Nemyslím si!)
Kooperace s řidiči
Velmi mi pomohly rady kamarádů na téma: „Jak se chovat k řidičům, jaká auta oslovovat, nebát se jasně si stanovit podmínky.“ Například rada „neboj se oslovovat řidiče v drahých autech, protože většinou jedou velkou vzdálenost, umí anglicky a společnost ocení“ se vyplatila hned několikrát. Když totiž stojíte u silnice poprvé, máte pocit, že musíte být pokorní, že těm řidičům musíte být za každou cenu vděční, že vás vzali a musíte respektovat „nepsaná pravidla“. A víte co? Žádný pravidla neexistujou! Vlastně ano, existuje jedno obecně platné pro život: Nebuď debil. Pokud se řidič rozhodne, že vezme stopaře, většinou to rozhodnutí není o tom, že by se nějak přemáhal, často se chce dozvědět kdo stopař je, co dělá a co ho sem přivedlo. Ale k pozici stopařů na silnici se dostanu v další kapitole. Je hodně důležité umět si opravdu striktně říct, za jakých podmínek cestu podniknete – odmítli jsme několik aut, která nám zoufale moc chtěla pomoct a dovézt nás na podle nich ideální místo (většinou centrum nejbližšího města nebo vlakové nádraží). Bylo opravdu hodně důležité umět v tu chvíli – i když se člověk nepohnul z místa už hodiny – říct: „Ne, děkujeme vám, ale opravdu si počkáme, až tudy projede někdo, kdo pojede na naši destinaci. Moc si vaší pomoci vážíme.“ Někteří řidiči měli pocit, že nám musí pomoct, neb člověk, co stupuje, přece musí být v nouzi a my se cítili skoro nevhodně, když jsme odmítali jejich eura na snídani nebo vlak a vysvětlovali, že to děláme dobrovolně a je to takové naše malé dobrodružství.
Stopař – póvl nebo pokémon?
Tohle byla otázka, kterou jsem si kladla zhruba půlku cesty. Jak vlastně řidiči stopaře na silnicích vnímají. Neobtěžuju je? Nejsem moc vlezlá? Působím na ně jako špína? A teď, po týdnu tam v dálniční džungli můžu napsat toto: Kdybych byla znovu na základní škole a brali bychom obsáhlejší témata s podkapitolami, kapitola dálnice by vypadala takhle: „Jsou tu různá vozidla – auta, autobusy, dodávky a hodně kamionů. Po cestě dálnicí jsou kolem svodidla, jednou za čas sjezd na jinou cestu nebo k benzinové pumpě. Na té benzinové pumpě je určitě nějaký prodavač, lidé, co nakupují a sem tam můžete potkat nějakého stopaře.“ Stopaři jsou přirozenou součástí dálnic a ve skutečnosti se na vás lidé zpoza čelního skla usmívají a gestikulují. Řidiči si vůbec zjevně bez vědomí stopařů vytvořili vlastní znakovou řeč a tou vám často dávají najevo, proč vás nemohou vzít. Ukazují nahoru, dolů, třesou rukou, luskají prsty, krčí rameny, ukazují palec nahoru… No pochopit se dají maximálně dvě třetiny. Ani dvě hlavy dohromady víc nedaly. Ti, co se s námi dali i do řeči, se shodli na tom, že stopaře vídají podstatně méně než před několika lety. A že je to škoda a jsou rádi, že to ještě nevymizelo úplně a mladí lidé v tom pořád vidí nějaký smysl i přes velkou dostupnost dopravních prostředků v podstatě kamkoli. Úplně vlastní verze vztahu na silnici se vám vytvoří s taxikáři. Jakmile vidíte taxík, intuitivně s pobaveným úsměvem palec stáhnete, pokrčíte rameny a on pokrčí rameny také – protože oba víte, že jestli na silnici existuje jing a jang, jste to vy dva. On jede kam vy potřebujete, ale chce za to peníze, o kterých ví, že mu je nedáte. A tak se na sebe opravdu jen usmíváte, krčíte rameny a legendy mých kamarádů praví, že se někdy takový řidič i vrátí zlepšit si karmu a stopaře s sebou vezme.
Co jsem chtěla vědět a nikdo mi to neřekl (anebo naštěstí řekl)?
Že pravidelně čistit vzduch je dobrý nápad. Dělali jsme to – každý večer (případně ráno) jsme si dávali feedback na to, jak se cítíme, co nás štve a co naopak bylo moc fajn. Ale to vyplývá z mojí nátury – jsem citlivá, chci mít čisto na stole. A vědět, že přijde ten čas, kdy budu moct legitimně říct, co se mě třeba dotklo nebo co mám pocit, že jsem nezvládla, bylo jako záchranné lano – zvlášť když se jednalo o člověka, se kterým jste spolu 24/7.
Že pohodlí je základ. Ať už jde o boty nebo jen pohodlný kraťasy, je dobré se na to stopování vybavit opravdu jak na track pěšky. Vzít si tu vazelínu a poctivě si ty o sebe se třoucí partie promazávat. Mít jistotu, že mi nic netlačí na vaginu (nebo v opačném případě nesvírá varlata). Pokrývka hlavy, která nezabere moc místa (v mém případě šátek, který mi mimo sluníčko posloužil jako zateplení krku, ve Viktorově případě kšiltovka, kterou jedinkrát sundal, aby ji hned ztratil a musel si koupit novou). Pokud víte, že má vaše tělo tendenci na něco trpět, během cesty se to pravděpodobně projeví (zácpa, bolest hlavy, škrábání v krku, svědění přirození, puchýře, opary, ekzémy). Připravte se na to (například já jsem s sebou měla Canesten, neb vím, že moje vagina umí dělat pekla – a jak jsem za to byla vděčná).
Že mít s sebou chlast na odměňování za stop je fakt blbej nápad. Ne, nedělám si legraci. Fakt jsme koupili becherovku s tím, že budeme děkovat typickým českým alkoholem. Neptejte se nás, prostě jsme to tak udělali. A ano, na můj popud. :)) Příště koupíme hašlerky.
Že základní léčivo v jednom kusu nestačí. Měla jsem s sebou jeden ibalgin a dva panadoly pro strýčka příhodu. Měla jsem si vzít plato ibalginů a fenistil gel. A černé uhlí, ale to nebylo potřeba tak moc. Vybavenou kapesní auto lékárničku jsme nakonec naštěstí nepotřebovali – ale bylo dobré vědět, že ji máme.
Že kamioňáci existují v úplně jiném světě než zbytek lidstva. Pracovně jsem si to přejmenovala na Zlobří bažinu. Můžete narazit na dobráka, co vám pomůže, ale taky můžete narazit na úchyla, co se před vámi vymočí. Dokud je necháváte na pokoji, oni si vás většinou taky nevšímají, pokud vám zrovna nechtějí pomoct. V současnosti mají zakázáno stopaře brát, jejich vůli to porušit pak tvoří především rozdíl v tom, jestli vezou léčivo pro Pfizer nebo cibuli. Jezdí ve dvou turnusech, zhruba v deset večer a v deset ráno. Tak či tak jsme od řidičů kamionů dostali dvě oříškové tyčinky, půlku chleba, konzervu paštiky, dvě lahve pitné vody a já navíc maso s hranolkami, Viktor naopak kávu a croissant. A sem tam i nějaké to hřejivé povzbuzení. Jinak ale byli zalezlí ve svém zakrytém hnízdečku a až když jste je vyrušili, jasně dali najevo, jakou zrovna mají náladu – zkrátka zlobři. :-)
Že před stopováním má člověk pocit, že bude mít spoustu času. Vzala jsem s sebou deskovku – pro ty dlouhé dny, kdy nás nikdo nebude brát. Ale opak je pravdou – pokud zrovna nestopujete, vlastně chcete myšlenkám dát na chvíli odpočinek, jen tak si lehnout a možná si po dlouhé noci zdřímnout, nebo si chvilku vypnout mozek něčím jednoduchým – psát si zážitky, čumět na sociální síť, poslouchat hudbu. Repráček, který jsme do batohu nabalili na poslední chvíli, byl nejlepší last minute, který jsem mohla udělat. Když je člověk nejzoufalejší, ta hudba pomůže změnit mindset. !→
Že mindset tvoří rozdíl mezi prvním a posledním kilometrem. Měřeno v čase. Jak je možné, že jsme se z Česka do Paříže dostali za 33 hodin, ale na poslední benzínce před Českou hranicí jsme se zasekli na 18 hodin? Je to prosté, milý Watsone. Může to být náhoda a štěstí. Ale taky to může být nastavení mysli. Když jsme vyráželi, nikdy jsme nečekali déle než dvě hodiny, lidé nám zastavovali s tím, že jsme sympaťáci, zpoza volantu se na nás usmívali. Jakmile jsme jeli z Paříže, vlastně uspokojení tím, že primární cíl byl naplněn, začalo nám zastavovat méně aut, jeli kratší vzdálenosti, někdy zastavili jen protože viděli naše zoufalství (děkujeme kočičí dámě, Štefanovi se třemi dětmi a Sebastianovi s Alex). Když stojíte na silnici a nemáte dobrou náladu, řidiči jsou nějakým způsobem schopni to vycítit. Někdy k řešení našeho dvouhodinového stání opravdu stačilo jít se na chvilku posadit, udělat si něčím radost (třeba koupit si nanuka), mít v sobě dost vody i jídla. V takovou chvíli se řidiči usmívali a během chvíle někdo zastavil. A ta energie byla úměrná čekání – pokud nás někdo nevzal do první hodiny, věděli jsme, že se potřebujeme dostat do pohody, nebo se odsud minimálně další hodinu nehneme.
Cesta je cíl
Jasně, je super a cool dostat se během dvou dní do Paříže zadarmo. A je úplně relevantní to mít jako cíl cesty. Ale to, co je na tom stopování nejlepší, je ta rozmanitost lidí, kteří nás brali a jejich příběhy. Někdy se na to mě nebo Viktora poptejte, mezi těmi 26 auty najdete misionáře, co vede náboženskou komunitu, profesionálního závodníka, majitele velké firmy na obalování křehké techniky, hippie pár napůl z Německa a Ameriky nebo muslima Mumu, který byl… No prostě mumu. :-) Pro pár lidí jsme byli první stopaři, které kdy viděli nebo vzali, pro některé bylo neuvěřitelně zajímavé Viktorovo zaměstnání, pro jiné to moje – a pro všechny bylo šokující, jak dlouho se známe. Jasně, strávit všechen čas po benzínkách u dálnice není úplně nejlákavější cestovatelský zážitek (a přísahám, že toasty z benzínky potřebuju nějakou dobu nevidět), ale kvůli lidem to za to stojí. Klidně si jen povídat s náhodnými lidmi na těch benzínkách, aniž by vás měli posunout. Protože do Paříže se v dnešní době opravdu člověk dostane do hodiny za 1500. Ale potkat Lichtenštejnského lovce a mistra v kickboxu, který Vás tím státem proveze a udělá vám hodinovou prohlídku, to je k nezaplacení.
Díky, že jste dočetli tenhle elaborát až do konce. Znovu připomínám, že v komentářích ráda odpovím na všechny vaše otázky. Jmenuji se Dominika, díky, že jste dnes navštívili můj TED talk. :-D
Díky 🙏🏼❤️
OdpovědětVymazatJá zpětně děkuju za komentář! :-)
Vymazat