Menu

Audio

                                                                          Umělci mají své tajemství, o kterém sami nic nevědí, cítí je jenom intuitivně.

28. května 2018

A ty seš jako hérečka?

Když máte stanovený cíl a konečně ho dosáhnete, prvotní euforii nahradí ta nejledovější sprcha, jakou můžete dostat - nevtipné vtipy lidí koexistujících ve vašem okolí. Nebo jenom lidi ve vašem okolí. Nebo prostě jen lidi.

Byla to vlastně nejdřív docela nevinná legrace. Já chtěla být herečka, hlásila jsem se na JAMU (opakovaně neúspěšně) a snila o tom, jak jednou, až budu hrát, budu mít na srdéčku klid a v duši mír (budoucnost vyzývavě zavrtěla obočím a hodila po mně zářivý americký úsměv). A všichni kolem mě mě bezmezně podporovali. 



Pak ale přišel zlom. Přijali mě do opravdového divadla na opravdovou dohodou za opravdové peníze na opravdové herectví! Whee! První okamžik byl plný čirého štěstí. Krucinál, vždyť se ze mě je opravdová herečka.
...
No právě... Ze - mě - je - opravdová - herečka. Krucinál...

Když vám najednou dojde, že jste se katapultovali jednou dohodou s nadpisem herečka mezi "profesionály" a je úplně jedno, že jste úplně stejní jako před tím. Jakoby to, že člověk vydělává divadlem, najednou změnilo celou jeho karmu. A to není subjektivní. To je chování lidí...

O to hůř, že divadlo, ve kterém hraju, je pod divadlem Bolka Polívky. Chcete slyšet, kolikrát jsem slyšela citaci "Ho*no hérečka, ku*va je to!"? A chcete slyšet, kolikrát mi to přišlo vtipné? Well... Možná ještě potřetí. Víckrát už ne.


Pak přichází jiný stav. Například, když máte workshop na Animefestu, prezentujete se jako herec, abyste dokázali, že máte nějakou průpravu a přijde k vám někdo, že se s vámi chce vyfotit. Je úplně jedno, že jste ten nejposlednější béčkový herec z toho nejposlednějšího béčkového divadla. Prostě jste herec. Sakra, lidi! Jako jo, je to super, ale já nejsem žádnej podělanej [:jútuber], já teprve kariéru buduju. Nestrašte, že to, že jsem herec ze mě automaticky dělá někoho, s kým stojí za to se fotit jen tak! Foťte se se mnou, až to bude stát za to a nebudu si u toho připadat jako namyšlená blbka, která ještě nic nedokázala a už se s ní lidi fotí! A k tomu mi moc pomůže, když můj milovaný spolubydlící dodá: "No, tobě hrozně stoupl nos od té doby, cos podepsala to divadlo!" - Kámo... To je měsíc zpátky. A od té doby jsem tu přespala tak možná tři dny. A mluvili jsme spolu zhruba pět minut! I kdyby to byla pravda, ty ještě nemáš podle čeho to porovnávat, krucinál! 



A jaká další skvělá věc? Když jedete na trénink s vašim divadlem! Protože nemáte vystudovanou žádnou školu a celý život jste hráli ochotnicky, nejspíš vám věta: "Ale, tohle je úplně zbytečná otázka, to se zamýšlíš úplně blbě... Ale to je ten tvůj amaterismus, chápeš..." dává smysl. Mě taky. Je to fér, neumím trénovat divadlo na úrovni a efektivitě profesionálů. Ale když tuhle větu slyším už po dvacáté během čtyř hodin... Já krucinál chápu, že jsem zatrolený amatér, ale to, že mi budete říkat, že jsem amatér, můj problém nevyřeší! Já chci jen sakra vědět, jestli je tahle zatracená rekvizita na začátku téhle scény na tomhle zatraceném místě nebo na tamtom zatraceném místě! Abych zatraceně věděla, kam si pro ni mám zatraceně dojít! Zatraceně! 



A perlička na závěr? Miluju, když trénuju baletní scénu podle skutečného baletu, makám na tom čtyři hodiny, utahaná jak štěně, zpocená jak čuně, abych celou sestavu mohla parodovat a dělat to záměrně špatně... Ale, to už je holt riziko povolání, nu.


2 komentáře :

  1. I když to má všechny tyhle nevýhody (ten balet musí být dost dřina!), gratuluju ke splnění snu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky moc! :) Zatím je to jen první krok, mám před sebou ještě spoustu práce a dlouhou cestu, ale ten první krok člověka motivuje. :)

      Vymazat