Moje pozitivní zkušenost se stala hned v roce 2020. Dostala jsem se skrz svého partnera do naprosto fenomenální smečky – byla to velká rodina s velmi dobrým příjmem. Mohli si dovolit dva krásné byty, trávili spolu čas, dělali double-dates, neskutečně se ve všem podporovali. Trávili jsme spolu čas hraním her, koukáním na filmy, kouřením dýmky… Bylo to skvělé a je velká škoda, že to nakonec velmi lidsky vyšumělo.
A pak mám negativní zkušenost z roku 2023. Partner úplně nezvládl komunikaci mezi mnou a druhou partnerkou, která tvrdila, že jí polyamorie nevadí, přitom ale spoléhala na to, že se jednou rozejdeme. A tak jsme se v tom všichni dlouho trápili.
Poznámka: Teď už má nového monogamního partnera, má dítě a vypadá happy. Škoda že jsme si to nemohli ujasnit hned v prvním roce – bývalo by to předešlo hodně trápení.
Napříč těmito dvěma zkušenostmi mám spoustu dalších – a nejen svých. Funkční vztahy i toxické vztahy. Lidi, co si z tohoto uskupení odnesli trauma, i ty, kteří díky tomu našli opravdové štěstí. Znám takové, kteří to zkusili, i takové, kteří to ani zkusit nechtěli. Kamarády, co to nesoudí a kamarády, kteří o tom se mnou raději prostě nemluví.
A teď, o 6 let později, mám nové podněty, co k tomu říct.
Je to navazující text na můj článek „Tři roky v konsenzuální nemonogamii (polyamorii)“.
~ ~ ~ ♡ ~ ~ ~
Rozhodla jsem se to strukturovat do dějového oblouku těchto šesti let a povyprávět, na co jsem si tak nějak přišla.
EXPOZICE – Prvotní nadšení a radost.
O této krásné, romantické části vztahů píšu v článku zmíněném výše. Protože byla moje zkušenost pozitivní, první roky jsem byla nadšená. A tak jsem nespravedlivě, klasicky se svým temperamentem, odsoudila monogamii. Lidé přece nejsou monogamní, ale sériově monogamní, není to pro nás přirozené. Nukleární rodina je vykonstruovaný sociologický fenomén, a protože já jsem polyamorní v podstatě od čtrnácti let, musí to být přirozené a je to ta jediná pravda.
~ ~ ~ ♡ ~ ~ ~
KOLIZE – Reprezentace je důležitá.
Och, jak jsem se mýlila. :-) A teď pozor! Neříkám, že nemonogamie není přirozená a že monogamie je správná. Ale myslím si, že ty vztahy mají vedle sebe úplně stejnou hodnotu pro lidskou existenci a začínám mít tak trochu podezření, že monogamie nebo polygamie nejsou otázkou přirozenosti, ale svobodné volby. A většina lidí si zvolí tu jednodušší („přirozenější“ cestu) monogamie, kterou jsme se učili už od malička, kouká na nás odevšud a je pro nás zkrátka jednodušší pro pochopení a srovnávání se se svými pocity.
Máme tisíce knih o tom, jak pracovat na těžkém vztahu, jak porozumět potřebám toho druhého, párové terapie. Pět jazyků lásky umím od dvaceti papouškovat a škatulkovat i ze spaní, skoro každý monogamní problém už jsem od někoho slyšela, vím přesně, co může nastat, když pár postihne nějaká závažná krize (například nevěra).
U polygamie nic takového nemáme. Máme pár knih, z nichž většina hovoří o sexuální svobodě, pár filmů, které polyamorii buď velmi romantizují nebo velmi odsuzují a větší část videí na youtube, která jsou většinou založena na osobních zkušenostech tvůrců. A to je ten problém.
Pořád si totiž trvám na své přirovnání monogamie k Evropě, kde je vám všechno tak nějak známé a povědomé, a polygamie k Asii, kde si jako rodilý tajvanec ve vedlejším státě pomalu nepřečtete ani ceduli na záchodě. A tak je hrozně těžké najít jakoukoli reprezentaci něčeho alespoň trochu podobného tomu, co prožíváte.
A ani vlastně nejde najít pochopení mezi svojí krevní skupinou, protože každý má vlastní zkušenosti, které může sice zkusit předat tak objektivně, jak jen to jde, ale jak řekl můj vedoucí bakalářky před několika lety: Je těžké odpoutat se od jádra svého fanouškovství a podívat se na problém z vrchu. (On teda říkal vysednout z tanku, protože borec u kterého to zažil hrál World of Tanks, ale rozumíme si, že jo?)
~ ~ ~ ♡ ~ ~ ~
KRIZE – Na východní frontě chaos.
A proto je vlastně hrozně těžké najít si v polygamním světě své místo, protože je to místo pocitově v bažině na okraji zákona. Každý má názor, každý vás soudí, spoustu lidí existujících v polygamii vám raději neřekne pravdu, protože jsou tak trochu ambasadoři a bojí se, že polygamie bude vypadat jako absolutní peklo. A ona umí být i horší…
Ale to i monogamie. Jen u monogamie jsme si na to zvykli:
Rozešli se? V pohodě, zas si někoho najdou. A měli děti? No tak děti budou mít dvoje Vánoce a pár sourozenců navíc, no jéžiš. Děti si zvyknou na všechno. Och, oni ty děti i týrali? No, to už je blbý, ale tak pořád lepší být u rodičů než v děcáku, že? (To poslední je osobní zkušenost a častým argumentem monogamních agresivních zastánců.)
Když něco selže v polygamii, okamžitě posloucháme, jak to přece bylo jasný, že to nemůže fungovat. Takže skutečně musíme být trochu ambasadoři a občas si přikreslovat tvrdou pravdu, jako:
Hele, můj partner a jeho partnerka mají sex jednou za půl roku. Moje partnerka velmi ráda objevuje healing festivaly a já to nesnáším, protože je to na mě moc ezo, takže tam nepůjdu. Ráda cestuju, ale můj partner se bojí do letadla a já nechci létat sama. Partnerka chce dítě, ale já nejsem připravený a asi nikdy nebudu chtít. Svatbu taky ne. Chci žít v zahraničí, ale partnerství tady má zázemí, rodinu a kamarády. Cítím se osaměle, protože oba moji partneři mají primárního partnera a mě chtějí jen monogamní lidé.
O tomhle se zkrátka nemluví, protože pro monogamní lidi je těžké už jen to slyšet, natož dát nějakou podporu. Protože to zkrátka není součástí našeho světa. Hledání polygamně pozitivního terapeuta je jako lovení jehly v kupce sena. A i my občas zvrtáme komunikaci tím nejhorším možným způsobem. Vlastně často. Vlastně skoro pořád. A mluvíme a mluvíme, pořád dokola a dokola, protože se ty potřeby každého člověka opravdu mohou změnit ze dne na den a my jsme tak trošku udušení ve filosofii absolutní svobody. I za cenu našeho vlastního štěstí.
A jsme v tom často stejně ztracení, jako monogamní pár v konceptu nukleární rodiny. Podle mě obě tyto skupiny zažívají adekvátní zkušenost osamocení, jen zdroj je trochu jiný. Ne všichni. Ale určitě jich bude dost.
~ ~ ~ ♡ ~ ~ ~
PERIPETIE – Věž z leštěnýho mramoru.
Dneska jsme se na terapii bavili o tom, proč k partnerově ex-manželce pořád cítím i po skoro dvou letech tak silné pocity. Proč jsem v tom pořád tak zmatená a svým způsobem nešťastná. Použili jsme na to vynikající metodu IFS. A nejprve mi vyšlo, že možná jsem ten vztek a frustraci přelila na ex-manželku z mého partnera.
To ale neodpovídalo na otázku, proč jsem měla problém se do polyamorie po téhle zkušenosti vrátit. I když jsem uvnitř sebe cítila, že chci polyamorní vztahy objevovat dál, pasivně jsem to blokovala - nejen sama sebe, ale i své blízké. Až když jsme dneska na terapii šli ještě hloub, ukázalo se něco pro mě zvláštního.
Že jsem možná naštvaná na to, že mi tahle negativní zkušenost rozbila mou slonovinovou věž, jak skvělá polyamorie MUSÍ být. Schválně zdůrazňuju musí, protože ona skvělá UMÍ být. Já jsem jen dlouho žila v tom, že skvělá být za každou cenu MUSÍ.
~ ~ ~ ♡ ~ ~ ~
ZÁVĚR
Ale nemusí. A v tom je to kouzlo. Ani polyamorie ani monogamie nemají jak být dokonalé. Není to v silách toho vztahu už pro nedokonalosti nejen ostatních lidí, ale i nás – sebe samých. A je ok říct „teď jsem zrovna monogamní“ nebo „teď jsem zrovna polygamní“ v rozmezí dvou let, protože my si přece nemusíme vybírat jednu správnou odpověď na celý život.
A co jsem se dneska naučila nejvíc?
Že opravdu musíte začít randit s tím člověkem, kterého vídáte v zrcadle. Protože osamělost je zkrátka součástí naší existence a ani monogamie, polyamorie, děti, psy, kočky nebo kamarádi, nemůžou tuhle mezeru zalepovat do nekonečna.
A věřím, že jakmile začnu být šťastná sama se sebou, najdu štěstí v jakémkoli uskupení. Ve dvou, třech, čtyřech… V jakémkoli počtu o jakémkoli složení. A to je podle mě ta nejtěžší část dospělého života. Nehledě na to, v jakém typu vztahu žijete. 🖤
Díky, že jste si to přečetli. Fotka se jmenuje _Lovers_ a tak trochu vystihuje to, o čem tady píšu. Fotil fotolibb.
Žádné komentáře :
Okomentovat