Menu

Audio

                                                                          Umělci mají své tajemství, o kterém sami nic nevědí, cítí je jenom intuitivně.

10. května 2018

Jak se fotí ve spodním prádle

Rozhodla jsem se, že pokořím další svoji hranici. Nafotím odvážnější fotky pro své portfolio... No a... Bylo to divné. Jakože fakt.



Začalo to jednoduchou výzvou.

Takže sháním někoho, kdo by měl zájem dělat mě modelku u některé z následujících možností:
- odvážnější fotky - tady je potřeba ochota jít alespoň do spodního prádla, chtěl bych si pohrát s osvětlením a odrazama


A víte, co si řekla Domča? To zní zajímavě, to je nová výzva. Eh...


A tak jsem odepsala, domluvili jsme si termín, já nadšeně posbírala sladěné spodní prádlo a košile a vydala se na cestu v domluvený termín. Až když jsem překročila práh fotografova bytu, nejistě jsem si začala kousat ret. Protože jedna věc je mluvit o tom, druhá věc je čelit tváří velkému, bílému plátnu, které avizuje blížící se skutečnost.

Nasucho jsem polkla a šla se převléct. Zatím jsem brebentila své jednoduché podmínky - žádné označování na fotkách a svobodné schvalování výběru výsledných, zveřejněných fotek. Protože facebook je peklo. Facebook vám to dá sežrat a bohužel nejen virtuálně.

Dohoda padla a já poprvé vykoukla z koupelny s mírně se červenajícími tvářemi a zahanbeně sklopenýma očima. Jak kdybych prováděla nějakou špatnost. Je tu totiž jeden drobný faktor - i přes sebevědomé vystupování nejsem žádná modelka a ne, že bych se svojí postavou nebyla spokojená a tak, žejo. Ale jakmile vám dojde, že to fakt bude na fotkách všechno vidět a bude to veřejně pro všechny náhodné vouchyláky. A taky to uvidíte především vy. A budete muset čelit tomu, co tam nebude dobré.

Nádech, výdech. Opatrně jsem se posadila na lesklou odrazovou plochu a ignorovala nervózní kapičku stékající po spánku mučivě pomalým tempem. V žaludku se mi rozprostřel nejistý pocit. Ten, který vám do mysli hází červenou, zoufalou kontrolku - to, co děláš, bude mít trvalé následky! Podobný pocit jsem měla naposledy v šestnácti, když jsem si nechávala nastřelit třetí náušnici, takže mě to přirozeně překvapilo a ještě víc znervóznilo.

Teď by bylo dobré představit pana fotografa. Je to člověk, který fotí larpy, které pořádám. Není to profesionál, ale focení je jeho velký (a drahý) koníček. Nutno podotknout, že s jeho fotkami jsme byli vždy spokojení. Takže jsem šla alespoň s tím vědomím, že za mnou fotograf nezamkne a nevytáhne penis. A pak tu byla ta jistota, že skutečně nezveřejní nic, co by se mi nelíbilo.



No a tento pan fotograf mi stál hledáčkem v tvář a po spánku mu stékala úplně stejná kapička jako mě. Při bližším zkoumání, na které jsem při ležení a pokusech o to tvářit se nějak přirozeně normálně měla spoustu času, jsem zjistila, že se mu ruce dost třesou a že jeho pohyby jsou dosti nervózní. To mi rozlilo v mé malé dušičce klid, že nejsem jediná nervózní přítomná.

Hodinu a půl dlouhé peklo pro obě zúčastněné strany skončilo poklidně. Já se oblékla a společně jsme se na fotky podívali. Přestože nejspíš nikdy nenajdu odvahu jich zveřejnit víc, než těch pár, které zveřejnil fotograf a také nikdy nenajdu odvahu se k nim přiznat, musím uznat, že účel celé fotografování splnilo. Já si nepatrně zvýšila sebevědomí, fotograf vyzkoušel zase své nové hranice a já mám fotky do portfolia.

Pro ukázku si troufám jich pár přiložit. Jsem v klidu, vážně...



 


  
A dvě maličko... Jak to nazvat... Odvážnější? (kapička potu nejistě stéká)


2 komentáře :

  1. Poslední čtyři supeeer!!!!! Fakt se mi líbí. Na těch výše mi prijde, že nic nejde vidět. Teď si jdu dočíst článek, protože jsem klijla "jen " kvůli nadpisu 😉 kecám. Chodím se často, ale nekomentuji, jsem ráda, že stíhám číst :)

    OdpovědětVymazat