Kolik reálně stojí člověka duševní nemoc? (z pohledu C-PTSD)

Dnes bych chtěla otevřít téma toho, kolik to stojí mít duševní nemoc. Když tohle téma zadám do google, vyjedou mi články o tom, kolik to stojí pojišťovny a evropskou unii (spojler: hodně - ke 14 % všech nákladů na zdraví v EU).

Tak jsem si říkala, že bych se podělila o tu druhou rovinu: Osobní.

Moje diagnóza je C-PTSD tedy komplexní traumatizace (taková zástupná ňamka za všechny ostatní nemoci dohromady). A ano, je to zapsané v mozku, takže i kdybych sebevíc chtěla, nemůžu s tím už nikdy nic moc zásadního udělat, jen se s tím naučit žít (takže pls trochu přemýšlejte, než se rozhodnete traumatizovat lidi kolem sebe).

Ale teď k faktům, ze kterých budu vycházet:
Jsem průběžně traumatizovaná různými vlivy celý život (opravdu od útlého dětství, kdy jsem umírala na astma a pořád jsem byla v nějakých ozdravovnách (mám legit vzpomínky na to, jak jsem umírala), v pěti nějaké to sexuální zneužívání a můžeme pokračovat dál). Ve 16 jsem poprvé začala mít hluboké deprese a ve 21 letech jsem se rozhodla, že bych s tím chtěla něco začít dělat - začala jsem hledat alternativnější způsoby léčby. V dubnu 2024 jsem se poprvé objednala k psychiatrovi.

Tak, teď teda k těm číslům. Začneme až od prvního setkání s pomocí (tedy v momentě, kdy jsem chápala, že mám problém, ale myslela si, že je to jen v mojí hlavě, moc díky předci) - na léčení, homeopatii a podobně padlo podle mě něco kolem 1500 měsíčně. To můžeme vynásobit +/- 4 roky, kdy to jakoby trochu zabíralo. Zpětně vidím, že to jen byla velmi efektivní náplast. To je cca 72 000, které jsem si po brigádách (příjem 8000 měsíčně) musela ušmelit na jiných věcech - oblečení, brýle, boty... Nové věci pro mě byly luxus. Takže tady bych mohla připočítat všechna ta trápení, když jsem dávala 500 za tenisky, protože už jsem na nohou měla místo boty skoro sandále (někteří kamarádi s láskou na toto humorné období vzpomínají - a já si ještě teď vážím sucha v botách).

Ale budiž, to už se dostáváme do pocitů, zpět k číslům. Od dubna minulého roku doteď za mě pojišťovna zaplatila jen za mentální zdraví 43 259. Teď ty osobní náklady...

Začnu doplňkovými terapiemi, které mi nikdo neproplatí - 4000 měsíčně. Státem mám hrazené 2 terapeutická sezení týdně, je to málo, takže doplácím třetí a ještě kvůli mé disfunkci musíme chodit na párové terapie, aby můj primární partner vůbec věděl, jak se mnou fungovat v jednom prostoru na vztahové bázi (někdy si nechte povyprávět, jaké patálie si se mnou prožívá).

Potom kompenzační náklady - a tohle bude ohromná položka. Protože i když mi pojišťovna pomůže tím, že za mě hradí psychiatra, terapie a léky, tak se zapomíná na to, že nikde jinde to jako nemoc neberou. Takže musím chodit do práce, do školy... (ušlý letitý zisk za "nedokázala jsem vstát z postele" vynechám). Za mě to byly taxíky po městech (abych byla schopná se do té práce dostat i přestože jsem v záchvatu paniky a taxikářovi házím krokodýlí slzy na koženou sedačku), jídla v restauracích (hele, zhubla jsem 7 kilo a ještě to nemám zpátky, takže zas tak častý to nebylo) a delivery servis. Alkohol* (k tomuhle se ještě vrátím u hvězdičky). Aplikace mi říká, že od září 2023 (kdy se mi to začalo naplno rozjíždět, jsem nechala za:

• taxíky 15 970,69
• delivery servis 33 884,76
• restaurace 83 569,39
• alkohol (?)

Od září 2023 až doteď jsem podle aplikace v mínusu 915,45 korun. Takže jsem si v podstatě ničila svoje zdraví jen abych si na něj vydělala a skončila s nulou (jasně, je tam bydlení, nějaké sociální radosti a tak, stejně si myslím, že by mi líp bylo na nemocenské doma).

Skryté další nespočitatelné náklady:
- ztráty příjmů při nemožnosti pracovat
- další poplatky za aplikace a služby usnadňující život (internet)
- ztrácení sociálních kontaktů
- potřeba kompenzace alkoholem*
- snížená kvalita života
- omezená možnost opravdového odpočinku (v tuhle chvíli už 8 měsíců v kuse spím 11 - 13 hodin denně (22 - 10/12).

Co z toho vychází? I při snaze vše zvládnout a být "normální", je jen na mém příkladu vidět, jak jednoduše můžou zdánlivě nenápadný výdaje pohltit jakýkoli volný příjem. A to navzdory vysoké motivaci skutečně "fungovat".

*(K alkoholu - nemusíte mít problém, aby to občas byl jediný způsob, jak svobodně projevit svoje emoce. Anebo můžete mít problém s pitím. Pořád se to k nákladům počítá, stejně jako cigarety, gambling a další mentální závislostní berličky.)

A neříkám, že fyzicky nemocní lidé to mají jakkoli lehčí, co se ostatních nákladů týče, ale například moje teta, co vloni zemřela na rakovinu, vybrala na svém příběhu stovky tisíc na běžné fungování. Přispěli byste ale takhle na člověka s depresemi? Bipolární poruchou? Hraniční poruchou? Nemyslím si.

A proč tohle píšu?

Jako zamyšlení. Jestli pro mentálně nemocné lidi není přecejen lepší rovnou vyhledat odbornou pomoc - a proč je to pořád tak stigmatizované? (Většina mých známých s mentálními nemocemi taky začínala na "ezo" věcech, protože se styděli říct o pomoc - nebo nevěděli jak.)

A proč na klinicky diagnostikované deprese/cokoli nemůžu dostat nemocenskou?

A proč o tom sakra nevzděláváme firemní kolektivy a vedoucí pozice (i když pardon, menstruační bolest se taky neřeší, dokud je ve vedení někdo, kdo v ní není dovzdělaný)?

Proč je nám - mentálně nemocným lidem - dokola vyčítáno, že nerozumíme fundamentálním věcem? Že nemáme kapacitu si dělat názor na veřejnou problematiku? Že sice ráno tři hodiny scrollujeme, ale nemáme sílu odepsat na tu pitomou sms?

A předně - proč se o mentálním zdraví edukuje na levelu lovců duchů, zatímco o fyzických nemocech pravdivě a přímočaře?

Dole přidávám odkaz na kompilaci posledních videí před sebe*raždami. Mentální nemoc je nemoc. Sama tomu říkám rakovina duše. Jenže rakovinu nemáte potřebu skrývat. Tak proč depresi jo?

Fotka je z doby kdy jsem měla napsané dopisy na rozloučenou a čekala, až mi opravdu finálně dojdou síly. Mail ze stejné doby (červenec 2024).

#mentálnínemocjenemoc #mentálnízdraví #mentalhealthawareness