Proč jsem se rozhodla dát si pauzu?
Představte si situaci, kdy každé ráno zapnete internet na telefonu a rovnou na vás bliká cirka deset až dvacet nepřečtených zpráv. Z těch dvaceti je polovina víceméně jen "Ahoj, dlouho jsme si nepsali, jak se máš?", další část je v pokročilém levelu té první, tedy: "Už mě fakt se*e, že neodpovídáš" a ta poslední část jsou věci, které nemohou počkat, protože se jedná o nějaké projekty, které vyžadují moji aktivní pozornost.
Pokud bych měla vyřešit všechno, strávila bych na facebooku minimálně celé dopoledne, možná půlku dne, v některých opravdu aktivních dnech i jeho celý zbytek. Proto vyřešíte především hořící projekty a kamarády, kteří jsou smutní z toho, že jste jim nestihli odpovědět. Modří už vědí, že to celé generuje toxickou past, která nutně generuje jen další smutné lidi z toho, že člověk neodpovídá.
V poslední fázi (kdy jsem se rozhodla, že je na čase si dát pauzu) jsem už byla paralyzovaná s každým vzetím telefonu do ruky. Cítila jsem určitou drobnou úzkost při každém otevírání jakékoli sociální sítě, byla jsem opravdu přehlcená. Taky tam ale dost možná byla určitá závislost na tomto typu sociálního kontaktu a reakčnosti, která mě u sítí držela zaháčkovanou a moc mi nedovolila ty sociální sítě vlastně neotevřít.
Jak probíhal odchod?
Jestli o tom lze cokoli říct, tak snad to, že to bylo náročné. Lidé se totiž ve chvíli, kdy jsem svůj dočasný odchod oznámila, proměnili na dva tábory - jeden tábor podporoval mé rozhodnutí omezit sociální sítě, ten druhý mě v podstatě zaživa pohřbil.
"A jak jako budeme v kontaktu, když nebudeš online? To už od tebe ale vůbec nebudu mít žádné zprávy. Co to je za pózu, to se jako snažíš být moderní, nebo co?"
Tohle se opravdu děje. Fakt. Nakonec se ale podařilo ustálit se na čtyřech důležitých věcech:
- Telefon a sms
- WhatsApp (pro jeden projekt navíc discord)
- V těchhle časech mě můžete najít tady na tom místě
Nastavení téhle na pohled jednoduché mechaniky trvalo týden. Týden trvalo, než jsem všem různě blízkým lidem, se kterými jsem potřebovala zachovat kontakt, vysvětlila, že to bez sociálních sítí jde. Nebo respektive bude muset jít.
Jaké to bylo?
Boží. Skvělé. Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Nazvat se to dá mnoha způsoby. A mluvit bych o tom mohla hodiny.
Vypíchnu tedy alespoň to, co mi to skutečně dalo:
- Kontakt se mnou fungoval podstatně lépe než kdy dřív.
- Vyselektovalo to hodně zpráv, které by ani na facebooku nikdy nepřišly, kdyby to bylo jen o trochu složitější než kliknout na ikonku s mým jménem.
- Objevila jsem novou kreativitu, o které jsem si myslela, že je ztracená - například napsala dvakrát padesát stran (první a druhý přepis) podkladu pro komix, na kterém pracujeme.
- Nevypínala jsem zvuky na telefonu, takže se mi snad poprvé dalo skutečně dovolat.
Co mě pobavilo a vlastně trochu vyděsilo bylo vlastní chování první den po odchodu ze sociálních sítí. Ikonku facebooku na telefonu (který nejde odinstalovat) jsem během dne bezděčně zapnula třikrát.
A co mi to vzalo?
- Vůbec nic. 😃
Na sociální sítě jsem se vrátila jen protože za měsíc odjedu na Erasmus+ a ráda bych s kamarády skutečně zůstala v kontaktu.
Jak dál?
Rozhodně pokračuju v dobrém rozhodnutí nemít sociální sítě na telefonu. Hodlám facebook zapínat jen na chvíli během dne, ideálně spíš jednou za pár dní. Uvidíme, jak se do toho budu vracet, ale věřte mi (a v něčem se budu opakovat) - s omezením sociálních sítí šla nahoru moje kreativita, vnitřní pohoda, zplnohodnotnil se čas strávený s přáteli (protože jsem nevěděla, co se děje na sítích a tím pádem mi měli co vyprávět a bylo jim hloupé čumět do telefonu, když já jsem to nedělala) a zlepšily se moje pracovní výkony. Fakt.
Taky jsem zjistila, že bych se ráda vrátila k dopisování. Mám doma krabičku, ve které mám založené skoro všechny dopisy a pohledy, které mi kdy přišly a jejich zpětné pročítání mi dělá upřímnou radost.
Když jsem se vrátila, měla jsem na facebooku cirka 50 nepřečtených zpráv a více než 100 různých upozornění (a to i přestože mám většinu upozornění povypínaných). Postupné projití všeho mi celkem zabralo zhruba 4 hodiny času, jen první interakce (kdy jsem každému upozornění věnovala zhruba 2 minuty času) začala ve 3:11 a skončila 5:51 (podle toho, co tvrdí historie).
Závěrem
Pokud bych měla někomu vyvrátit největší svoji obavu a to, že lidé zapomenou, prošvihnu nějaké projekty a informace, musím říct upřímně, že mě až překvapilo, kolik úsilí lidé vložili do toho, aby se ke mně jejich zpráva dostala. Kolikrát mě překvapili v práci, když jsem to nečekala, co udělali pro to, abych se necítila odstrčená.
Mám kolem sebe skvělou diverzní bublinu lidí. Už předtím jsem to tušila, ale teď si toho vážím o to více. Pokud to chcete udělat, neváhejte. Třeba o sobě objevíte taky nějaké nové věci. ♥
Credits:
Fotku fotil EXPit thru lens, velmi nízkonákladovou úpravu jsem provedla já, design fotky obstarala Nëya. Gify jsou posbírány po internetu.
Žádné komentáře :
Okomentovat